zánik  lázeňského  komplexu  Florencie

Karlovy Vary

    urbanismus a vývoj architektury města

 

      Lubomír Zeman

 

 

 

 

 

1.           zastávka – Sadová kolonáda

2.           zastávka - Lázně III. (Kurhaus)

3.           zastávka - Kolonáda Mlýnského pramene a Lázeňské domy Astoria

4.           zastávka – Divadlo

5.           zastávka -  Lázně I. (Císařské lázně)

6.           zastávka – Grandhotel Pupp

7.           zastávka – Hotel Elefant

8.           zastávka – dům U Tří mouřenínů a Atlantik

9.           zastávka – domy Puškin a Zawojski, Zámecká kolonáda

10.       zastávka –  a) sanatorium Bristol,

b)   Hotel Savoy-Westend,

c)    pravoslavný chrám sv. Petra a Pavla

d)   vila Ritter, Trocnov, Vyšehrad a Smetana

11.       zastávka – vila Becher 

 

 

 

 

 

 

                      © Mgr. Lubomír Zeman, Klub Za krásné Karlovarsko, Karlovy Vary, 2004.

 

 

Osada u již dříve známých horkých zřídel obdržela patrně v letech 1347-1349 lázeňská privilegia a poté byla roku 1370 nadána císařem Karlem IV. městskými právy dle královského města Lokte. Tím byl dán impuls k vývoji města jako významného lázeňského  střediska. Karlovarští  měšťané měli za tato poskytnutá privilegia povinnost  péče o návštěvníky lázní. Město se vyvíjelo jako otevřené lázeňské město bez uzavření hradbami. Cesty z města  uzavíraly jen pouhé brány. Václav IV. poskytl lázeňskému městu v roce 1401 právo azylu a statut otevřeného města bez opevnění. Zvláštní postavení léčebného střediska zdůraznilo i privilegium o klidu ve  městě a zákazu nošení zbraní ve městě.

 

Historický půdorys lázeňského města Karlových Var je zřetelný dodnes. Centrum města se rozkládá na obou březích říčky Teplé, v bezprostřední blízkosti Vřídla. Na levém břehu řeky se pod hrádkem císaře Karla IV. - dnešní Zámeckou věží, rozprostíralo náměstí - tržiště. Komunikace v urbanistické osnově byly určeny především  terénem, který i dnes zřetelně naznačuje obtížnost pravidelnějšího založení. Cesta směřující za Karlův Hrádek vedla na Slavkov, kde byla uzavřena Slavkovskou branou. komunikace kolem kostela sv. Máří Magdalény na Prahu a komunikace v dnešní ulici Ondřejské kolem původně gotického kostela sv. Ondřeje, vedla na Cheb a Ostrov.

 

V 16. století jsou v Karlových Varech zmiňovány první veřejné lázeňské domy. Vřídelní voda byla vedena přes řeku Teplou dřevěnými žlaby přímo do koupelí v lázeňských i soukromých domech. V polovině 16. století bylo ve městě na čtyřicet lázeňských domů a přibližně 200 koupelen v soukromých domech. Lázeňští hosté, převážně šlechta, si najímali takto vybavené domy na celý svůj pobyt v lázních. Jako nezbytná součást lázeňství stála hned vedle radnice pod Karlovým Hrádkem městská lékárna.

V roce 1604 bylo takřka celé město zničeno velkým požárem. Ze 102 domů měly zůstat zachovány pouze tři budovy. Nová výstavba podržela starý urbanistický plán. Zástavba byla řešena převážně na hloubkových, jen výjimečně šířkových  parcelách a obracela se do veřejného prostoru svými mohutnými štíty. Jako celá oblast českého Krušnohoří měly i Karlovy Vary těsné vazby na blízké Sasko a sousední Chebsko. Drtivou převahu zde mělo německy mluvící obyvatelstvo. Toto spojení mělo vliv i na architekturu. Domy, mnohdy i třípatrové byly stavěny z  typických hrázděných konstrukcí. Přízemní části domů byly již patrně vyzděny, v některých případech se zdá, že mohly být ještě sroubeny. Patra a štíty pak byly vyzdviženy z hrázděného zdiva, zavětrovaného šikmými vzpěrami, v podokenních výplních ondřejskými kříži.

 

Městečku vévodila Zámecká věž, která po obnově dokončené v roce 1608 sloužila jako městská hláska. Městu ji pro značně zchátralý stav daroval císař Maxmilián II. již roku 1567. Z původního královského hrádku zůstala zachována pouze masivní hranolová věž o třech podlažích, zakončená zvoničkou. Na Tržišti pod Zámeckou věží stávala městská radnice. Při přestavbě kolonády Zámeckého pramene na Zámecké lázně bylo v roce 2000 nalezeno základové zdivo nejstarší karlovarské radnice. Radniční budova postavená v roce 1520 byla vysoká třípodlažní stavba zhruba na půdorysu čtverce, vyzděná z kamene, zastřešená sedlovou střechou. Hned vedle radnice stávala jako nezbytná součást lázeňství městská lékárna.

 

Od konce 17. století prožívaly Karlovy Vary, díky zvýšené lázeňské proslulosti místa, léta hospodářské prosperity. Návštěva lázní se stala módou. V době vrcholného baroka se Karlovy Vary zvětšily více než trojnásobně a staly se zároveň dostaveníčkem vznešené společnosti ze všech částí Evropy. Roku  1701 zde u ohybu říčky Teplé, na místě dnešního Grandhotelu Pupp, dal postavit saský kurfiřt a polský král August Silný tzv. Saský sál, roku 1728 byl vedle něho vybudován Český sál tzv.Becherův letohrádek. Počalo se stavět i na Nové louce, v Ondřejské a Vřídelní ulici. V roce 1715 se uvádí již 60 lázeňských domů. Roku 1717 bylo postaveno prvé, ještě dřevěné divadlo. V roce 1732 byl položen základní kámen k novostavbě kostela sv. Maří Magdalény podle projektu K. I. Dientzenhofera. Z několika variant bylo přijato místo původního gotického kostela nad Vřídlem. Stavba pak byla dokončena roku 1736. Na počátku 18. století je v Karlových Varech již na šedesát lázeňských domů. Nadále byly domy stavěny z hrázděného zdiva.

Z barokního období města se dosud dochovala kromě děkanského chrámu sv. Maří Magdalény celá řada objektů. Jedním z nestarších a nesporně nejznámějších karlovarských domů je dům „U zlatého vola“, později nazvaný podle svého majitele „Petter“, jenž byl postaven s použitím dřeva káceného podle dendrochronologické analýzy v letech 1706-1709. Dům „Krásná královna“ (v nedávné době zcela barbarsky vybouraný) na Staré Louce je datován do let 1718-1719. Sousední dům „Maltézský kříž“ je rovněž hrázděný, jeho dřevěné konstrukce byly datovány do roku 1706. Významným objektem s nepochybně barokní hrázděnou konstrukcí je i dům „Sedm planet“ na Tržišti.

 

            V roce 1759 vypukl v domě U tří mouřenínů na Tržišti velký požár, který zničil na 224 domů včetně městské věže a radnice. Následujícího roku byl vydán dvorním dekretem zastavovací plán města. Obnovovaná zástavba se řídila již plně pozdně barokními principy s komfortností a vybaveností jak veřejných budov, tak i měšťanských a lázeňských domů. Nová výstavba dodala venkovskému prostředí Karlových Varů již výrazně charakter městského interiéru. Město dostávalo více méně jednotnou architektonickou tvářnost - usměrňovala se hladina zástavby, vedle sedlových střech s mohutnými štíty kolmo k uliční frontě byly na základě protipožárních předpisů budovány střechy s hřebenem souběžným s ulicí, začínaly se uplatňovat i střechy mansardové. Zajímavým fenoménem, takřka unifikujícím a zdůrazňujícím kompaktnost zástavby,  bylo řešení střech se středními vikýři - střešními štítovými nástavci. Rozvoj lázeňství s sebou přinášel i rozvoj obchodu a tak na významně exponovaných místech, jako například na Tržišti, Staré a Nové louce vyrůstaly nové krámky, přízemí domů se užívala k obchodním účelům s otevřenými krámskými výkladci. Tak, aby ještě více upoutaly lázeňské hosty, se Karlovarští v duchu barokní okázalosti stále více snažili o výraz velkoměstského prostředí.           

S rozmachem klasicismu a romantismu dochází postupně k proměnách zástavby nápodobováním klasicizujícího, zejména anglického či italského prostředí. Hrázděná průčelí se již plně zakrývají, omítají a viditelná zůstávají maximálně u štítových stěn. Fasády domů dostávají jednoduché klasicistní členění s uplatněním velice oblíbených žaluziových okenic.

Ruku v ruce s klasicismem kráčel raný romantismus, který přinesl do města parkovou úpravu s dobovou architekturou v podobě různých malých chrámků, altánů, glorietů i prostých pamětních desek na skalních výběžcích podél vycházkových cest. Tyto drobné stavby pořizovali bohatí hosté i zámožní měšťané na „věčnou“ památku svého pobytu, a aby tak ještě zvýšili atraktivitu místa.

Klasicistních domů v autentické podobě, nepoškozených pozdějšími úpravami, se nám zachovalo v Karlových Varech již velmi málo, ale přesto ještě stojí.  Pro nedostatek času uveďme alespoň některé z nich. Jedním z nejhodnotnějších je zejména Poštovní dvůr z roku 1791, dále dům Hannover, dnes Chebský dvůr na Tržišti  s dvorními pavlačemi, proslavená kavárna Embassy na Nové Louce, dům Pomerančovník (č. 31)  a dům Černý orel na Tržišti a několik domů na Staré a Nové Louce. Příznačnými jsou zejména domy Madrid (čp. 341/34), Arcivévoda rakouský (čp. 331/56), Zlatý gryf (neboli Italský dům) čp. 330/58. Tak zvaný erární klasicismus představuje v Karlových varech zejména budova bývalého okresního hejtmanství, dnešní budova Muzea na Nové Louce. Příkladem architektury pozdního klasicismu, který již strohé fasády doplňoval výraznějšími architektonickými články může být dům Labitzký (čp. 467/15) z roku 1855. První romantickou vilou na území Karlových Varů byla Vila Lützov, postavená v roce 1844.

 

Ve druhé polovině 19. století, nastal velkolepý rozmach karlovarských lázní. Počet návštěvníků a lázeňských hostů se zvýšil téměř trojnásobně. Z toho vyplývala i zvýšená stavební aktivita. Bylo třeba stavět nové penziony, kavárny, hostince a další veřejné budovy jako lázně, sanatoria, kolonády apod. Do lázeňského města, tak jako i jinde, přichází architektura historizujících slohů, probouzející snové iluze jednotlivých společenských tříd i národností.

            Nárůst stavební aktivity směřuje jednak k přestavbám starších, již nevyhovujících objektů ve stávajícím půdorysu města a jednak k  rozšiřování zástavby za tento historický půdorys. Městská rada spolu se stavebním úřadem usiluje o řízení nové výstavby zadáváním tzv. regulačních, zastavovacích plánů celých lokalit, na jejichž základě je pak výstavba povolována. První zastavovací plán je zpracován firmou Slowak a Čerych z Prahy v roce 1872 pro dokončení Sadové třídy. Postupně pak vyrůstá ulice Zahradní a nová zástavba města se šíří směrem k nádraží Buštěhradské dráhy (dnešní Horní nádraží). Vzniká tak celá dnešní tzv. obchodně-správní část města s hlavní komunikační tepnou, třídou T.G.Masaryka. Velice aktivní je stavební úřad Magistrátu, který vydal řadu podmínek pro nové stavby - od roku 1873 platil např. zákaz staveb čtyř a vícepatrových domů, včetně nástaveb - a neváhá značně zasahovat i do stavebních projektů. Škrty červenou tužkou na historických plánech vedené energickou rukou svědčí o mnohém.

 

Již od počáteční romantické fáze historismu je snaha dát městu zdání světovosti. Čerpání z více stylových zdrojů, od neogotiky a neoromaniky až k čisté neorenesanci přísného historismu, jakou je například Zítkova Mlýnská kolonáda postavená v letech 1869-1881. V pozdním historismu, od 80. let minulého století, dochází k projevům slohového mísení všech historických forem s náležitou vnější okázalostí a reprezentativností. V tomto období se již viditelně větví projev architektonického výrazu jednotlivých staveb. Architektura lázeňského města je charakterizována a zároveň determinována značným vlivem a výraznou orientací na vídeňské prostředí.

 

Největší význam pro architektonický výraz Karlových Var měl bezesporu světově proslulý ateliér Fellner und Helmer. Ti zde vyprojektovali řadu důležitých objektů, jež dodaly městu svébytnou a dodnes obdivovanou atmosféru. Vedle Vřídelní, Tržní a Sadové kolonády s tzv. Blanenským pavilónem, to jsou zejména Městské divadlo, Císařské lázně (dnes Lázně I.), Slavnostní sál Grandhotelu Pupp, Stefaniewarte (dnes Goethova vyhlídka), Hotel Střelnice (dnes Národní dům). V jejich stavbách lze spatřit barokizující dekor vídeňské provenience s lehkým nádechem rokoka, užitý na stavbě Divadla z roku 1886, bravurní hru novogotických článků v případě Hotelu Střelnice v poměrně pozdní realizaci z roku 1901 i novorenesanci s uplatněním secesních motivů na fasádě Císařských lázní z roku 1895, které tak zřetelně dokládají přicházející nový umělecký styl.

Výrazné barokizující tendence lze pozorovat i na tvorbě původem vídeňského architekta Alfréda Bayera, který se v Karlových Varech sám naturalizoval a Friedricha Ohmanna, autora domu U Tří mouřenínů z roku 1910. Z místních projektantů rád používal barokizujících článků jeden z nejvýznamnějších karlovarských stavitelů, Josef Waldert.

Naprostá volnost architektonického pojetí poté postupně umožní převést a nově zacházet opět i se středověkými motivy. Tento „novoromantismus“ konce 19. století využil širokou škálu inspirací. Přetvořením vybraných architektonických prvků a článků bylo dosaženo nové symboliky, sdělované právě pomocí řeči architektury zejména ve velmi žádaném navození slavné rytířské doby. A tak se opět budují pyšná sídla v gotizujících formách s množstvím věží a věžiček s vysokými střechami či rozeklaným cimbuřím. Navazuje se ale i na lidové motivy staveb z hrázděného zdiva. Počáteční formy hrázdění mají vesměs jednoduché, svislé zavětrování západních či severských oblastí (severoněmeckého, nizozemského, francouzského či anglického prostředí). Nadále se uplatňují romantické stavby „švýcarského“ či „tyrolského“ typu  s dekorativními tesařskými konstrukcemi štítů, lodžií, rizalitů či vikýřů.

 

Město se dále rozvíjí. V západní části, nad Mlýnskou kolonádou, vyrostla vilová čtvrť zvaná příznačně „Westend“, která představuje nejstarší a nejucelenější strukturu vilové zástavby v Karlových Varech. Intimní atmosféru romanticky zasněné části města vyhledávali zejména Angličané a Američané. Na louce naproti vile Schäffler (dnes Chopin), v místě, kde dnes stojí pomník Karla Marxe, býval upravený tzv.“amerikánský park“, kde se mohli lázeňští hosté věnovat golfu. Ráda sem zajížděla i ruská klientela, kterou sem lákalo, a doposud láká, prostředí s mnoha věžemi a věžičkami i s velkolepým pravoslavným chrámem sv. Petra a Pavla z let 1893-1897 proslaveného architekta Gustava Wiedermanna z Františkových Lázní. V hotelu Savoy-Westend (sanatorium Thomayer, dnes opět Savoy) byl například v roce 1902 ubytován perský šáh Musaffer-eddin, v letech 1923-1933 i prezident první Československé republiky T.G.Masaryk.

 

Již ke konci 90. let 19. století a zejména v prvních desetiletích 20. století je však niterný vztah k vídeňskému prostředí stále více narušován příklonem k nacionálně podbarveným stavbám, pro německou většinu příznačnému říšskoněmeckému  kulturnímu okruhu. Architektura nabývá stále častěji těžkých, masivních forem s použitím kamenných kvádrů či kamenného obkladu. Ve větším množství se zde uplatňují práce zahraničních, zejména německých architektů - z Lipska, Mnichova či Drážďan. Příkladem zde může být Villa Ritter ve Westendu z roku 1897 od mnichovské projektové kanceláře Augusta Extera, Evangelický hospic z let 1897-1899 od Juliua Zeissiga z Lipska, v roce 1900 postavená Villa Strunz (dnes Smetana) R.Clausse z Erfurtu.

Klasická secese se ale i přes silnou vazbu na Vídeň v architektuře lázeňského města významněji neprojevila. Příznačnou roli zde hrál charakteristický konzervatismus prostředí. Přesto zde vznikly takové stavby jakým je kupříkladu Dům Zawojski na Tržišti, postavený podle projektu vídeňského architekta Karla Haybäcka z roku 1897 (v témže roce však bravurně realizoval dům Hannover, dnes Hotel Puškin, v  krásné snové neogotice), Městská spořitelna od karlovarského architekta Otto Steinla z roku 1905-1906, nebo III. lidová a měšťanská škola (dnes škola Dukelských hrdinů) v Moskevské ulici z roku 1904 od karlovarského projektanta Franze Drobneho. Ten také připravil v témže roce projekt nových Lázní císařovny Alžběty (Lázně V., dnes opět Alžbětiny lázně) v nádechu nového empíru s mimořádnou kompozicí hmot a sloupovými lodžiemi.

 V  této již postsecesní době se začíná prosazovat tvorba tzv. geometrické secese           a německého dekorativismu a to zejména klasicizujícího typu, jak je možno spatřit právě na příkladu Alžbětiných lázní. V rodinné vile Becherů na třídě Krále Jiřího, projektově připravené známým karlovarským architektem Karlem Hellerem v roce 1912 a dostavěné v roce 1914, byla ještě před I. světovou válkou realizována nástěnná malba s motivy rostlinnými i figurálními, přímo jako iluze mozaikových výplní v pomalu nadcházejícím stylu Art Decó. Takřka jedním ze symbolů Karlových Var se stala kavárna Elefant, přestavěná v letech 1913-1914 místním oblíbeným stavitelem Heinrichem Johanem Viethem a také Palác Atlantik postavený roku 1913 podle projektu již zmiňovaného Alfréda Bayera, který tentokrát rozehrál strunu pozdní wagnerovské secese spojené s již plně uvolněným směrem individualistické moderny. V roce 1912 vyrůstá také jedna z nejvýraznějších dominant lázeňského města - Hotel Imperiál v klasicizujícím duchu podle projektu francouzského architekta Hebrarda z let 1908-1909. U zámecké věže staví profesor Fridrich Ohmann v letech 1910-1912 Kolonádu Zámeckého pramene a výtah na Zámecký vrch rovněž ve stylu nové klasiky, novoklasicismu počátku 20. století. V honosných interiérech slavných vídeňských firem se používal nábytek z černého ebenového dřeva se zlatým kováním, těžké vínové závěsy, mramor či jeho dokonalá nápodoba stucco lustro. Jedním z nejhonosnějších interiérů byl obdařen dnešní lázeňský komplex Florencie s doplněním nádherných vitráží s historickými pohledy na Karlovy Vary. Dnes je ale téměř celý komplex zničen brutální přestavbou.

 

Přelom století, kdy rozvoj lázeňského života a tím i stavební aktivita ve městě kulminuje, je z hlediska urbanistické osnovy i samotné architektury vyvrcholením „zlatého věku“ města a jednoznačně patří, v návaznosti na předešlé stavební etapy, k nejvýznamnějším obdobím vývoje architektury v Karlových Varech. Osudné výstřely v Sarajevu v červnu roku 1914 prakticky ukončily půlstoletí rozkvětu lázeňského města. Navázat přetrženou nit se však již nikdy nepodařilo.

 

Po odeznění šoku místních obyvatel z přičlenění pohraničního území do samostatného Československa, se v průběhu 20. let 20. století výrazněji prosazuje nový směr Art Decó. Jedním z nejvýznamnějších architektů působících v Karlových Varech je Karel Ernstberger, žák slavné školy Otto Wagnera z Vídně, jenž se usadil v nedalekých Dalovicích. Do stavebního fondu města se zapsal realizacemi přestaveb Hotelu Loib (dnes Central) z let 1924-1925, GrandHotelu Bad (dnes Sevastopol) z roku následujícího. V roce 1929 navrhl Karl Ernsberger zcela výjimečnou modernistickou stavbu kostela P.Marie Utěšitelky, jenž je dosud výraznou dominantou přilehlých Dalovic. Mezi hlavní lodí a kruchtou, která je pozůstatkem původní kaple z roku 1898, vložil Karl Ernstberger vysokou hranolovou věž sestávající ze dvou částí – na spodní robustní kvadratickou hmotu věže navazuje horní subtilní část proražená do všech stran trojicí dvoupodlažních arkád. Další význačný architekt, který působil v této době v Karlových Varech, byl Rudolf Wels. V letech 1926-1927 realizoval budovu Lázní VI. s dominantními pergolami na terasovitém ukončení jednotlivých křídel stavby a působivý objekt Polikliniky na náměstí Milady Horákové s obkladem obvodového pláště v nápodobě režného cihelného zdiva. V Karlových Varech zanechal svůj interiér           i světově proslavený Adolf Loos. Jeho úprava sálu v domě Jesenius na Staré louce však byla z nevědomosti při rekonstrukci v 50. letech 20. století zcela odstraněna. Neméně významným karlovarským stavitelem a projektantem byl Alois Sichert, který se zde uvedl již výraznou stavbou kostela sv. Kříže v Rybářích v letech 1904-1906 v neorománských stylových formách.

V roce 1929 navrhl Antonín Vítek ze zlínské kanceláře Baťových závodů ve Vřídelní ulici, přímo naproti Zítkově kolonádě Mlýnského pramene, typický Baťův obchodní dům. Stavbu na tradiční karlovarské konzervativní prostředí zcela výjimečnou realizoval pak v roce následujícím místní stavitel Paul Fischer. Až doslova na pár funkcionalistických vil ve vilové čtvrti v Horních Drahovicích, přičleněných ke Karlovým Varům v roce 1928, se konstruktivismus a funkcionalismus v obraze lázeňského města téměř vůbec neprojevil.

 

Počátek II. světové války rozvoj města zastavil a úpadek se ještě prohloubil po odsunu německého obyvatelstva v roce 1946. Svůj světový lázeňský význam již město nikdy nezískalo. Přesto, že jsou Karlovy Vary svou uceleností a stylovou jednotou jeden z nejvýznamnějších územních celků architektury přelomu 19. a 20. století a architektura historizujících slohů je pro ně stěžejní, docházelo a stále ještě dochází k její degradaci a zhoubě na základě obecných představ o nevýznamnosti architektonické tvorby  2. poloviny 19. století. Architektura historizujících slohů byla deklasovaná jako architektura buržoazní a falešná, jako pouhá lživá hra, která používala „jenom prefabrikované prvky k pokrytecké dekoraci fasád a interiérů“. Vzhledem k nedostatečné údržbě byly objekty přivedeny až na samý práh únosnosti. To bylo záminkou pro rozsáhlé demolice, projektování a výstavbu „moderních“ novostaveb. Nová architektonická tvorba vycházela programově ze základního principu neovlivnitelnosti svým okolním prostředím. Jako příklad může sloužit nová Vřídelní kolonáda (dříve pojmenovaná jako Kolonáda J.A.Gagarina) Jaroslava Otruby z let 1967-1975, vybourání celé Chebské ulice s unikátní Mattoniho vilou (Mattonihof) a výstavba hotelu Thermal podle projektu Věry a Vladimíra Machoninových z roku 1969, dostavěném v údolí říčky Teplé v letech 1977-1978. Další lázeňské domy byly kompletně vybourávány, dispozičně měněny, spojovány a propojovány do monofunkčních bloků. Tento trend pokračuje v podstatě až dodnes. Maximálnímu zisku je podřízena téměř každá druhá rekonstrukce s tvrdými podmínkami technického vybavení a celkové „modernizace.

 

           

Smutek a beznaděj se ale nejvíc odráží v blízkých lázních Kyselka. Nejmohutnější rozvoj drobných lázní nastal roku 1867, poté co si prodej kysibelské kyselky pronajal obchodník s karlovarskou minerální vodou Heinrich Mattoni. V roce 1873 celé panství zakoupil a současně se zvýšením vývozu zahájil i velkorysou novou výstavbu. V místě starého jímání pramenů nechal vybudovat moderní stáčírnu a expedici minerálky s přilehlými sklady. V roce 1894 byla zřízena vlastní elektrárna se dvěma turbínami a vystavěna i železniční trať Kyselka - Vojkovice s napojením na Buštěhradskou dráhu. Mattoni vybudoval vedle stáčírny minerální vody i celý lázeňský areál s lázeňskými domy, kolonádami u jednotlivých pramenů s množstvím promenádních cest, altánků                a romantických vyhlídkových míst na lázně a řeku Ohři. Romantické pojetí s dekorativně vyřezávanými a hrázděnými konstrukcemi určuje celkový architektonický výraz Jindřichova dvora, Švýcarského i Vilemínina dvora. V lázeňském parku byl v tomto pojetí postaven kolem roku 1880 i Picí pavilon (Trinkhalle) s verandou a třemi věžičkami. Neorenesance Mattoniho vily (Zámečku) z let 1885-1886 si podává ruku s honosným neobarokem snoubícím se již se secesními prvky v pavilonu Ottova pramene, jehož hala byla postavena v letech 1897-1898 podle projektu vídeňského architekta Karla Haybäcka. Svah pod kolonádou dostal romantickou úpravu s jeskyní a jezírkem, odkud voda přepadávala kaskádami vodopádů. Na skalnatém výběžku nad údolím byla v roce 1884 postavena kaple sv. Anny v neorománském stylovém pojetí. Nad lázeňskými budovami, na vrchu Bučina, byla kolem roku 1880 vybudována i drobná rozhledna. Všechny tyto stavby dokumentují éru vrcholného rozkvětu firmy Mattoni z let 1880-1900. Vedle již zmiňovaného Karla Haybäcka zde působili i význační karlovarští projektanti. Nešťastnou privatizací lázní v roce 1992 však nastal pozvolný konec. Pan Mattoni by se opravdu nestačil divit.